Jakub Lipavský - SOCHY

Jakub je tu po pěti letech dalším z bývalých žáků z bohužel už zaniklého ateliéru Jindřicha Zeithammla na pražské akademii. Je nejenom jeho, ale především jeho žákem, a je to v dobrém smyslu zjevně z povahy Jakubovy práce znát. Redukuje ji až na nezbytné minimum a nenechá v ní nic nadbytečného. Střídmost výpovědi je mu samozřejmostí.

Východiskem k ní je většinou krajina, ale klíčovým je pro něho bezprostřední vjem, kotvící ve významu nalezeného místa a jím vyladěné mysli, jejího rozpoložení. V niterném souladu s ním vzniká socha duší krajiny ovlivněná. Vstupuje do ní a v živém rozhovoru se jí otevírá. Je tu vstupem doslovným. Vede k hlubšímu souznění s ní a stává se jejím ohniskem.

Socha z betonu a železa venku rezne, drolí se a zraje. Do místa pomalu vrůstá a pevně s krajinou splývá, tak jako kdysi Boží muka a smírčí kříže v ní vymezovaly křižovatky cest a do ní tak vpečetily i jizvy lidských osudů. Živá příroda venkovní sochu vstřebává a završuje tak Jakubovu práci patinou času. Mění ji v jemně doladěný milník, snad v ryzí obětinu a zřetelnou stopu lidské přítomnosti. Takové jsou i Zemní kapličky, rodící se ze vzájemné spolupráce s bratrem Matějem.

Součástí výstavy jsou proto i sochy volně osazené v trávě před galerií. Většinou ale zůstávají uvnitř jejích zdí a mají podobně střídmý charakter. Někdy odlehčené až na dřeň holého drátu vymezují daný prostor, tak jako u Pavla Hoška a jindy jsou ve své hutné hmotě blíž Monice Immrové a sochám Jindřichovým.

Vedle tří jmenovaných i po Adéle Bébarové a Luďku Míškovi je tu Jakub už šestým vystavujícím vyhraněné sochařské školy, která i uprostřed množících se pomíjivých aktualit doby vždy stavěla a staví na hodnotách trvalých. Je stálostí v poryvech času a přirozenou soudržnost si uchovala. Jakubova výstava ji znovu potvrzuje. Díky za ni!

Miroslav Koval