Jana Krejzová - Hlína ohněm pálená a vodou chlazená

 
„Baví mě dělat zdánlivě nesmyslné věci. Baví mě dělat věci jen tak. Baví mě dělat věci dlouho. Baví mě nehledět na výsledek. Baví mě kopat hlínu. Baví mě šlapat hlínu. Baví mě pálit hlínu. To mě baví…“

Už i svými slovy Jana potvrzuje, že proces práce s hlínou, jeho stále nové možnosti a radost z nich i v něm je jí vším. Používá jednoduché prostředky a má raději výpaly dřevem a otevřeným ohněm. Pálí v jámě, v milíři i v papírové peci šité na míru a před hrnčířským kruhem dává přednost miskám volně uhněteným z ruky. Pokouší hranici možného. To z touhy překročit samu sebe v údivu nadevším, co zdánlivě všední, je zázrakem prostoty, podobně jako to, že tráva se s každým jarem znovu zazelená, rozkvete a voní a že ona sama je stejná i jiná.

Svou hlínu zná. S láskou k ní se asi narodila. Naslouchá jí a ví, že každá je jedinečná. Přidává k ní sklíčka, prach, popel, piliny a vedle záměrů do hry vstupují i nepředvídané náhody v podobě skvrn, dotyků rukou, různými nástroji, rostlinami, snad čímkoli. Nachází i jiné postupy a ráda zkouší výpaly těžko ovladatelné, které na těle střepů někdy způsobují i bolestivé trhliny a rány. Nedostatkem vzduchu jejich povrch dusí, až modrají a tmavnou do hlubokých, vzácně vyzrálých odstínů a tónů.

Svobodnou techniku západní podoby Raku a její bytostně vlastní povahu, danou jí přerušováním a chlazením vodou, mlékem nebo i vínem a často i různě nahodilým zasahováním do průběhu výpalu, poznala v Anglii a následně si svou první živou zkušenost s ní ještě prohloubila mocným zážitkem ve Francii. V závratné chvíli tam na vlastní kůži naplno pocítila magickou sílu žáru ohně v závoji temna noci.

Sám výpal je pro ni uhrančivým obřadem vzkříšení kamene zvětralého v hlínu. Podobá se tomu, co ho nesouměřitelně přesahuje: zrcadlí žhavé děje jeho zrodu v lůně Matky Země. Ponořena v něm do sebezapomnění, je při tom ráda sama nebo jen s někým jí blízkým a podobně zasvěceným.

Dech krajiny, její barvy, zvířata a lidi v ní, to všechno je pro ni rozhodující, a to ať je právě kdekoli. Zhruba před deseti lety ale objevila už značně zchátralý statek; jeho kamenné stěny a krásně klenuté chlívy s pocitem až posvátnosti kaple. Po nutných opravách našla tam své pevné „místo za zdí“, dělící její svět na tady a vně. Uvnitř i kolem je blahodárné ticho; u stropu vlaštovčí hnízdo a na dohled legendami opředený Růžový palouček loučících se Českých bratří. Za oknem kočky a věkovitý strom, snad model pro japonskou tušovou kresbu a v létě i chladivý stín, třeba pro čajový obřad, ryze po česku, v duchu Jany z Újezdce. Co víc, když už sama práce s hlínou je vrchovatým naplněním její cesty sebepoznávání a sebepotvrzení v ní, pak na nejistém výsledku možná ani tolik nezáleží . A přece je každý zdařilý výpal i vzácným darem a čirou radostí…

Miroslav Koval