Anna Vančátová - V radosti z malby

Annu Vančátovou nám tu připomněla její kamarádka Hana Rysová. Jenom připomněla, protože prvně jsme se potkali už před lety u Karoliny Bayerové v galerii v Mostecké ulici na Malé Straně v září roku 1998. Vystavovaly tam spolu čtyři malířky: Marie Blabolilová, Jitka Hilská, Anežka a právě Anna, každá z nich v jednom patře věže.

To základní se nezměnilo: figura, ponořená do neuhlazených, naprosto svobodných tvarů, a přece k viděnému světu věcně vázaných a v něm ukotvených, i v nových obrazech zůstává. Výrazně barevná, často až drsně syrová, hutně prohnětená i na plátno vržená, pak ale dlouho vrstvená malba je živou kresbou členěná. Někde je jí i pevněji ohraničená a jindy rozprostřená v obrazových plochách. Ale hlavně to, že její ateliér je zároveň ateliérem žáků dobříšské Základní umělecké školy, hraje tu zásadní roli. Učí ráda, a prolínání vlastní práce s výtvory dětí je z jejích obrazů na první pohled zřejmé. Oživený čas dětství a ryzí čistota prvotního úžasu je pro ně nejpodstatnější. Promítá se do drobných příhod a mísí se vzpomínkou. Je v dobrém duchu ovlivněna i studiem u Zdeňka Sýkory (1920 – 2011), malíře ryzí skladby velkoryse rozevlátých linií, ale její malba je vždy volným vyprávěním prostoupená.

Záměrně nedopovězený příběh, v náznaku zastřený, je snadno čitelný, a přece snivým obsahem snad ani autorkou v úplnosti neuchopitelný. Samovolně rodí se jí z malby a s čirou dětskou představivostí přirozeně souznívá. Střeží si prostotu zdánlivě jednoduché formy a střídmé věcnosti se nevzdává. Je obrazem plného života v radosti i ve smutku z jeho uplývání.

I proto je v Jílkově galerii doma. Z předchozích autorů čímsi připomene Otakara Hudečka, možná i obrazy Jiřího Ptáčka a v některých polohách i volné kresby Petra Válka; ty bez jeho sympatických poťouchlostí. Vážněji a někdy snad až zadumaně se k nim vlastním podílem přidává.

Miroslav Koval