Marta Kolářová - Opuštěná scéna

Marta Kolářová přirozeně souznívá s cítěním otce, už dlouho nejvýraznějšího fotografa nalézání trvalého v proměnách života lidí a míst Ostravy. Rozumí si s ním, je jí přítelem i rádcem a prvním kritikem. Kdysi spolu i fotografovali a podobně vnímali uviděné motivy. Nepochybně ji ovlivnilo studium na akademii u Jiřího Lindovského v ateliéru grafiky, na malbě u Antonína Střížka a v závěru především u Michaela Rittsteina, kterého ctí. Syrovostí barvy vržené na plátno uvolněným gestem ruky je s ním v souladu, ale v ostatním se od něho zásadně liší. Nenajdeme u ní ani stopu jízlivosti a nemá ani tak mocné sebevědomí.

Maluje přerývaně, někdy i s delší odmlkou. Po předchozí bohatší škále převažuje střídmá barevnost a její ryze malířská výpověď je zřetelně soucitná. Je prostoupena němým smutkem odložených věcí a do nich vpečetěných příběhů. Bezděčně připomenou texty Jana Balabána a jeho přítele, básníka Petra Hrušky. Vejdeme a nikoho tam nepotkáme, a přesto je skrytá přítomnost člověka v jejích obrazech zjevná. Jsou na chvíli herci právě opuštěným jevištěm. Malířka je ostatně dcerou skvělé scénografky, paní Marty Roszkopfové.

I srovnání s Jakubem Špaňhelem kulhá a blízkost je jen vnější. Nejde jí o jeho letmou nahozenost barev. Až drtivá tíha pastózní malby je jí vlastní a bytostně daná bezvýchodnost situací je v ní všudypřítomná. Je plná pohybu, a přece tu cesty nikam nevedou. Je naprosto reálná, přestože jenom v náznaku sejmutá anebo spíš pevně sevřená ve své hmotné tělesnosti. Spočívá v paměti motivu uvízlém hluboko v ní. Motiv nepopisuje, ale zpřítomňuje a někde až zpředmětní na volném cáru plátna, kusu dřeva nebo kartonu. Maluje zároveň vlastní i drsně pravdivou duši Ostravy. Zrcadlí její potemnělou tvář, pomalu rozpouštěnou v bezbřehosti času. Nahlíží až na dno a nalézá ji tam živě přetrvávající ve věcech zapomenutých. Malbou se jich věrně dotýká.

Miroslav Koval

>>>   Tonyk Kulhaj - fotografie z vernisáže   <<<