Olga Karlíková - Díkuvzdání

Vzácně skromná paní Olga patřila k bytostem tak přirozeným, jako její milované ranní zpěvy ptáků. Sama duší podobna svým modelům vnějším i vnitřním; jejich živým záznamům a snad i niterným autoportrétům. Všemu, co slyšeného i očima viděla a výsostnou kresbou vkomponovala do partitury života. Tiše do ní vstupovala, aby v ní na sebe zapomínala, proměněna v těkavý let mušky, v ostré staccato žab, ve velebný zpěv velryb v mořích a v jeho vlny. Ponořena do světla a jeho odlesků na zemi, do průzračné vody i vysokého nebe nad hlavou a do pohybů slunce na něm. Všechno to pietně ukládala do pláten a dlouhých svitků papíru. Pokrývala je sítí novoznaků, blízkých kaligrafiím starých čínských mistrů tuše.

Bytostnou neústupnost povahy a samotu z ní plynoucí podtrhla svým podpisem Charty 77, krokem, který ji na dlouhá léta učinil autorkou zapovězenou. Vzepřela se ale tehdejšímu bezpráví ryzí svobodou práce, čistotou mysli i citu, a zvrácenosti doby do ní nevpustila ani sporem s ním. I za to zaslouží si obdiv a dík. Navzdory vrozené nenápadnosti patří k osobnostem klíčovým. Všechno je u ní samozřejmostí krásy nepřikrášlené a vrcholí právě tam, kde zbývá jenom „to velké málo“, někde pár sotva znatelných čar. Už i první zdejší výstava před čtrnácti lety byla uhrančivým zpřítomněním ticha, těžko něčím překonatelného. Dvaadvacet velejemných kreseb tužkou, dobře viditelných teprve zblízka, v setkání tváří v tvář, naplnilo prostor pokorou klášterní cely nebo i posvátnem kaple.

Obrazy a dlouhé litanie hlasů probouzejících se ptáků v čase před rozedněním představují polohu možná trochu jinou. Snad i důraznější a z odstupu vnímanou ve vzájemných souvislostech. A přece neměnnou ve vrchovaté míře úžasu a v čiré radosti ze zázračných darů života: v hlubinném pohroužení se v zářivém světle do pokojného díkuvzdání. To k němu vyzývají i nás.

Miroslav Koval