Jitka Chrištofová - Les

Pradávnou úctu k Zemi obrátilo křesťanství k jejímu Tvůrci, aby obojí snad zákonitě vyústilo pádem do nicoty, ve které je příroda mrtvým materiálem. Klamnou úplností stal se tak svět lidí a umění jen jeho zrcadlením, přestože je pouhým zlomkem skutečnosti. Naštěstí tu jsou malíři, kterým je arch papíru či plátno výsostným územím, kam sebestřednost umělého světa neproniká – a právě jejich směřování k čirým pramenům prvotní jednoty je páteří programu Jílkovy galerie.

Očividně patří k ní i Jitka Chrištofová. Její sametově zářivé proměny nervní tkáně vláčného těla přírody jsou přirozeným způsobem bytostného setkání s ním ve splynutí – a proto ne náhodou se spolu se Štěpánem Vrbickým usadila na samotě, kde má jeho nevyčerpatelné zdroje nadosah ruky. Ponořená v náruči živé přírody, nachází tam samu sebe v plynutí času růstu i v pozvolném uvadání. Vcítěním do jejího vnitřního sebeutváření poznává se v hlubině lesa. Naslouchá šepotu větru a šumění deště v listí a ve větvoví, těší se ze všeho, co ji tam venku obklopuje a na co se doma rozpomíná. Často si své nalezené motivy zaznamená i fotografií a mění je nejenom zkušeností s obrácením ze světla do tmy. A přece výsledné podoby „obrazu“ dosahuje jedině poctivou rukodělnou prací nestárnoucími výtvarnými prostředky. Trvale je jim věrná – a už tím se zjevně s jádrem kmenových autorů galerie potkává. Ať výraznou barevností pastelů a akvarelů nebo přísností skvostných grafických listů se k nim prostě a tiše připojuje.

S pozváním jsem ani na okamžik nezaváhal – a vítám ji mezi námi...

Miroslav Koval