Lenka Falušiová - Duch místa

Lidské záležitosti podléhají neustálým proměnám a pomíjivosti, zatímco krajina je tu stále. Inspiraci pro svou tvorbu čerpám především ze světa mimo civilizaci. V některých grafikách se mi propojuje můj snový svět spolu s vypozorovanou realitou. Při toulkách po přírodě se mi otevírají další možné způsoby vnímání, které poté využívám v kresbě. Jde mi o zachycení vnitřní energie zobrazovaného tématu. Pocit je počátkem myšlenky, která v sobě nese vůli k bytí. Stromy a křoviny vytváření další prostory, které zprostředkovávají rozhovory jednotlivých míst. Své vize většinou přenáším rovnou do grafiky, v pocitu, ve kterém přicházím z lesa. Kresby nejsou realistické, jsou jen výpovědí fantazie, která dává impulz pro zpracovávaný námět. V grafice se snažím využít struktury, kterou nabízí detailní kresba tenkou jehlou.

Grafika „Šumavský les“ je pocitovým záznamem místa, které jsem našla po několikahodinové cestě lesem. Je to krajina zahalená v mlze, jejíž prostor nemá hranic, je neomezený. Grafika se tak stala místem ticha, světla a tmy. Je pouhým okamžikem, který díky záznamu přestává být pomíjivým.

Lenka Falušiová

Dokonalý šerosvit (tady snad ze tmy rodící se světlo) pramení z vnitřní záře jemné škály odstínů a sytosti barvy tisku. Svou přesností téměř fotografickou tu připomene pralesní snímky Bohumíra Prokůpka (1954-2008), víc malíře než fotografa, anebo i foto-houštiny Petra Zinkeho (*1966), grafice pojetím blízké k nerozeznání.

Ostrá kresba rydlem, zaměřená na větve stromu, zastupuje les v jeho úplnosti. Viděné s vysněným se prolíná a pevně srůstá v jediném. O snovém vcítění do motivu zmiňuje se Lenka sama. Navzdory věrné podobě zobrazeného nejde jí o popisnost. Míří na pomezí skrytých zákoutí vědomí. Někde tak budí i úzkost a navodí neklid Váchalových vizí, obrazů Munchových nebo spíš Traklova "hebkého zastření mysli". Ve stavu sebe-zapomnění (v soustředěném spolubytí a ztotožnění s motivem) otevírá se jí ale v průběhu kreslení především nekonečný prostor svobody. A spočinutí v hebkém tichu očistné samoty lesa vede ji k jádru, do středu, k duši přírody v její ryzí průzračnosti.

Hned napoprvé vybaví se akvatinty Jitky Chrištofové (*1977), absolventky z ateliéru Vladimíra Kokolii. Vzájemná blízkost je tu očividná. Jitčina poloha je věcnější a živá lesní tkáň se v ní mlčky zrcadlí. Ta Lenčina je o poznání epičtější, tušíme příběh ukrytý za obrazem. Je jeho očekáváním. Společná výstava byla by výborná a jistě by si navzájem rozuměly.

Šťastná je i Lenčina volba studia u civilně střídmého Jiřího Lindovského a Dalibora Smutného s jeho až portrétními květy z noční zahrady. Podvědomý vliv a zjevná mravní podpora obou jí prospívá. Dodává jistotu, vede k pokoře a k vytrvalosti v úctě k řemeslu. Snadněji tak odolává tlaku trendů současné krátkodeché světovosti.

Setkání s Lenčinou výpovědí a jejím směřováním do hlubiny je radostí. Znovu potvrzuje, že nic nezaniká, s novým životem se vrací a trvá navzdory všemu zpochybnění. Že nuda je jen vnitřní prázdnotou a skutečnost je nevyčerpatelná.

Miroslav Koval

>>>   Tonyk Kulhaj - fotografie z vernisáže   <<<