Kateřina Barabášová - Jiskřivé příběhy

Až provokativně zneklidňující deníkové soubory syrových maleb Kateřiny Barabášové mají v sobě cosi z posprejovaných zdí, ze vzkazů a znaků do nich vrytých. Budí smích a zároveň mrazí. Prožívané okamžiky mísí s dávnou bájí a mění je ve vlastní mýty vyprávěné s drsně černým humorem. Míchá v nich dobro se zlem, nebe s peklem, všední s tajemně temným, dráždivé s pohlazením, pokleslé s posvátným, aby všechny ty protiklady zpochybnila poťouchlým smíchem a i kruté rýpnutí zhojila soucitem.

Její obraz je bludištěm zauzlených mezilidských vztahů vtělených tu do zvířat, do rostlin anebo i do věcí. Stírá  a přehlíží, nebere v potaz ani propasti místa a času, tady i jinde a jindy se hladce pojí a prostupuje. Váže je skladbou i jádrem výpovědi, ve které proplétá divošské tance se střídmostí a až dětsky průzračnou mysl s pudovou živočišností. Střídá dobře prohnětenou malbu s volně nahozeným obrysem. Kresba se jí s malbou slévá, linie a barvy navzájem prorůstají a přecházejí z jednoho ve druhé, jak sama dá přítomná chvíle. Drží se výchozí představy, ale počítá i s náhodou. Svobodně volí co se právě hodí a samo na mysl přijde. Svým obrazem napoví i zastře naznačené. Užuž se chytáme a čteme si v uviděném, aby nám proklouzlo mezi prsty a nechalo bloudit v nejistotě.

Vratkým klíčem je i jeho název, udá základní směr a nedopoví. Obrazy rodí se jí ve víru neuchopitelných snů a blouznivých vizí. Terezie Zemánková je vnímá jako volné pokračování Krvavého románu. S Josefem Váchalem ji vedle záliby v pokleslostech pojí i Šumava, kam se po studiích v Olomouci přesunula z rodných Metylovic. Svými cykly odráží různá místa pobytu, včetně stáží v Německu a Maďarsku, a přece všechno ústí v přirozené jednotě a navzdory hororovým motivům i v divé kráse čiré radosti, kterou šíří a bohatě obdarovává. Díky za ni!

Miroslav Koval