Jan Slovák - Nejistá chůze

 … „Čistá jako svaté obrázky. Průzračná jako studánka. Krásná jako lidové písně …“ (Ivan Martin Jirous, úryvek textu k výstavě J.S.)

 
Právě taková je každá z prací grafika a řezbáře a ve všem tom básníka, Jana Slováka. Je utkaná prapodivnými příběhy lidí z Pradliska a vesnic v okolí, kde stranou všeho jalového ruchu snad ještě živě přetrvává pevná venkovská víra v zázraky. Ale stejně ryzí víra je zdrojem naděje v úzkostech i pro sochaře, Luboše Janečku (1948), kdysi rodáka z nedalekých Ludkovic. Prostupuje i jeho kresby a texty. Už i mlčky by si rozuměli. Je s ním tak vnitřně ve spojení i ve vzdáleném, americkém domově.

Janova naprostá, až udivující lehkost vyjádření někdy i jen nezřetelnou stopou sotva tušeného tvaru (vtěleného vrypem jehly nebo rydla do linií a nalezených forem) má o to větší sílu výpovědi. A to, že je výtvarným samoukem je jeho předností. Nevejde se snadno do dobových souvislostí, často nahodilých a i pochybných. Krajní jednoduchost motivu vrostlého do obrazu nesnese planá slova. Žádá si ponoření do něho podobně čirou myslí. Je to současně výmluvný znak i věrohodný otisk prožité skutečnosti. Je figurální a přece nic otrocky nenapodobuje.

Není tu rozdílu mezi tajemným a všedním. Všechno je tajemné a nečekané, ať anděl nebo jen soused na cestě domů – a zároveň i tak prosté. Ve věčném návratu se vše prolíná v nezaměnitelné jedinečnosti. Je, jak být má: v radosti života, ve smíru i se smrtí a v důvěře ve vzkříšení. S časem se jeho grafická práce mění i nemění. Možná jen vrší a rozrůstá. Rozkvétá do krásy. Vyvažuje rozkolísanost nejisté, často kruté a cynické doby, a už i proto je vzácná! Jan Slovák patří k těm, kdo jsou biblickou „solí země“. Díky za to.

Miroslav Koval