Michal Navrátil - Vlastním tempem

Michalovo dílo ve mně vyvolává pocit blízkosti k prostoru a tvaru. V jeho obrazech se něco hmotného vynořuje a zase zaniká. Stává se vnímaným avšak neuchopitelným. Ve své váze uniká gravitaci a ocitá se v náručí barvy. Tvar se vznáší v prostoru a prostor ve tvaru. Vlévají se do sebe naprosto přirozeně a nenuceně. Michal své obrazy tvoří dlouhodobě a neustále si nechává prostor pro to je proměňovat, dokud si není skutečně jistý o pravosti toho, co sděluje. Proto mnoho jeho obrazů je vícekrát přemalováno. Není to však opakované použití plátna, ale neustálá práce s vrstvami, které na sebe klade. Může se zdát, že obraz celý obmění, ale z mého pozorování jeho tvorby jsem pochopila, že každá předchozí malba a vrstva je ve výsledné formě citelná a má své podstatné místo. Odvážně narušuje její původní koncepci a dodává jí nový rozměr. Někdy obraz vytvoří a už se zdá neměnný, zato na jiných pracuje léta. Osobně mě tento proces baví sledovat a rozhodně bych si netroufala odhadovat směřování jediného z jeho obrazů...

Michalovy malby nevydírají, nenutí ke komplikovaným analytickým myšlenkám nad smyslem sdělení a přesto v sobě skrývají jakousi tajuplnost, která můj pohled přitahuje. Obrazy jednoduše existují, odehrávají se ve svém vlastním čase a k divákovi promlouvají bez naléhavosti. Myslím, že v jeho tvorbě dochází k momentu, kdy se dílo stává pravdivým odrazem autorova nitra. Vyzařuje z nich síla, klid a něha.

Magdaléna Váňová

Michal nespěchá, maluje vlastním tempem a vystavuje málo. Do galerie se samostatně vrací bezmála po dvanácti letech od výstavy: "V tichu měkké geometrie", vzdušně řídké malby a úsporné kresby, ve které bylo prázdno plochy rovnocenným prvkem výpovědi. Později jeho malba houstla, přibylo hmoty, kterou teď pokrývá celou plochu, ale to základní se nemění. Obrazy rodí se mu zvolna a zrají v procesu malby v poloze přesněji neuchopitelné. Vrací se k nim, často je i opakovaně převrstvuje a novými zásahy dolaďuje. Náznak má přednost před dopovězením.

Zřetelně tu rozpoznáváme přítomnost tichých věcí domova a prvků uviděných v živé přírodě, snad i otisk lidské stopy, vždy ale jen v obecné rovině bezejmenných a od věcnosti svobodně odpoutaných forem, ponořených ve vzájemném prolínání a členění. Vložených do vlastního časoprostoru, do ztlumeného světla obrazů s převahou hmoty lomených barev a měkkých polostínů, dělených liniemi barevných přechodů vymezených ploch, jemnější detaily pohlcujících. Zšeřelé ticho je jednou z podstat Michalovy malby, která je sama už i obsahem jeho výpovědi. Není zobrazením náhodného motivu ani nezávaznou svévolí, ale v procesu malby nalézanou rovnováhou. Je novou skutečností vnitřní skladby obrazu, který to obojí, živě uviděné a zkušeností zobecněné sjednocuje.

Zdánlivě vedlejší, a přece velevýznamné je Michalovo tíhnutí v myšlení a cítění k dálnovýchodním naukám. Meditace má na jeho malbu příznivý vliv. Vede k hlubšímu ponoření, a to je pro něho snad i podstatnější, než výsledný obraz sám. V úvodu zmíněná váhavost v procesu malby je v narůstajícím spěchu a zmatku doby chvályhodná, nabízí obecně žádoucí zpomalení. Na rozdíl od mnohých v něm nechává své obrazy dlouho zrát a pomalost jejich zrání prospívá. Výstava to potvrzuje.

Miroslav Koval