Bronislava Šnajdrová, Daniela Mikulášková - SPOLU / OBRAZY

Broňa a Daniela, kamarádky ze studií, vystavovaly tu už obě samy a Broňa i dvakrát. Prvně v roce 1995 byly to baladické vzpomínky na její cestu do Irska a po sedmi letech malé obrazy znaků, rostlin a zvířat v jasných barvách. Teď navrací se replikami, snad základními pocity ze známých pláten českých malířů, Václava Špály, Josefa Čapka nebo Emila Filly; jindy Paula Cézanna a někdy i z prvků barokní malby.

Broniny nové obrazy nejsou přepisem zvolené předlohy. Ta je jen východiskem k volným parafrázím v jejich úsporné zkratce a znovu v jasné barevnosti. Nejsou to pro ni jenom skvrny, tvary a barvy, vrstvy anebo plochy a kroužky, ale i nekonečná hra světla, rychlost a pomalost tahu štětce, barevná skladba celku, ať čistý tón vedle tónu nebo třeba zelená na fialové. Je to čirá radost z malování, a ta je tu rozhodující.

Daniela pokračuje v tom, čím začala před víc než deseti lety, kdy opustila malbu a její barevnou hmotu nahradila bavlněnou nití. Oproti minulé výstavě jí sítě zřídly. To aby se výrazněji ukázaly všechny tři hlubinné vrstvy prostorových plánů jejích nitěných obrazů: od barevně neutrální plochy nebo vzorované textilie přes osnovu jednobarevných nití k živé horní vrstvě energicky všitých gest uvolněné ruky i mysli. Vnímá své Sítě jako skutečné krajiny s horizontem a ornamenty květů.

Nový postup urychlil zdlouhavý proces práce. Dovolí zachytit okamžik vzniku každé jednotlivé čáry v prostoru sítě a Daniela chce přesně vědět, kterou z nich udělala svůj poslední tah nebo kterým tahem právě teď posunula rodící se obraz blíž k cíli. Dvojrozměrná plocha jí navozuje zdánlivý pohyb a budí v ní nezkrotnou radost. Nabízí prostor pro svobodný svět nití-čar, pro jejich svět beze slov, ničím neomezený.

V té svobodě se s Broňou na výstavě potkávají.

Miroslav Koval