Karel Havlíček - Děti noci

Podivuhodný kreslíř Karel Havlíček je i není právem řazený do kruhu autorů Art brut. Byl dobře obeznámený nejenom s uměním své doby a přítelem Karla Teigeho, který o něm napsal i první zasvěcený text. A přece se ty jeho tak sugestivní, tužkové kresby, vznikající z nezbytnosti noc co noc od konce války a především za následných padesátých let, kdy byl sám už doživotně společensky odsunutý na okraj, i onomu umění v syrovém stavu očividně blíží. Je snadné najít zjevnou shodu s mediumním projevem o generaci staršího Josefa Kováře (1876-?), který své tajemné bytosti kdesi na rozhraní rostlinných a živočišných podob na rozdíl od něho kreslil v plně hypnotickém ponoru mysli.

I Havlíčkovy temné chiméry se samy bezděčně vynořily z ještě nevyjasněného pocitu prvních čar. Živené zjitřenou fantazií, zrály pak ale už do vědomých, vnitřních vizí a krystalizovaly do útvarů výsledné podoby. Dech noci do nich vstupoval a věrně se v nich zrcadlí. Spočívají v něm v širokém rozpětí od úzkosti a vzdoru po nepřeberné bohatství různorodých forem živé přírody. Celého kosmu nevyčerpatelných proměn a současně jinotajů, glosujících zlobu temné doby v kresbách formálně vyvážených a výrazově silných. Stejně znepokojivých jako nezávisle na obsahu vysloveně krásných. To za podmínky, že bytostně rozumíme kráse v její úplnosti – i drsné kráse vizí uhrančivé síly řeči básníků Traklova rodokmenu nebo vrcholných slok Máchových.

Havlíčkovy kresby nesou stopy doznívajícího symbolismu, pozdní secese a jistě i vlivu surrealismu. Jsou ale plně svébytné. Vystačí si bez nálepek až zpětného zařazení a s vyjmenovanými proudy jenom volně splývají. A pro mne jsou jeho Děti noci i souputníky skromných kreseb velkého literáta Ludvíka Kundery, který tu pod příbuzným názvem Mnoho nocí před lety představil své, mezi půlnocí a svítáním rodící se dekalky.

Zbývá jistě poděkovat autorově rodině za výstavu mimořádně vzácnou a pro mnohé objevnou. Terezii Zemánkové pak za její zprostředkování.

Miroslav Koval