Kateřina Černá - Obraz a text

Rovnocenná výpověď malbou a slovem básně byla v čínské tradici samozřejmostí a i řada autorů galerie obrazy se slovy propojuje. Markéta Kuxová jimi ovíjí přírodní motivy a Dagmar Havlíčková člení plochu papíru psanou modlitbou. Inge Kosková kreslí volné písmoznaky v rytmu slyšené hudby a Olga Karlíková si viděný zpěv ptáků zapsala do partitury blízké Vovsově archeologii paměti. Mnoha dalším nejmenovaným je prorůstání obrazu a slova potřebou.

Vystavený soubor volně vázaných textů a obrazů hravě proměnlivé životní práce Kateřiny Černé mezi ně výsostně patří. Nejenom v ní je přímočaře průzračná. Je vlídně hladivá a zároveň skrytě poťouchlá. Je nevyčerpatelná v motivech i ve volbě prostředků, postupů a použitých technik, koláží a asambláží z útržků textilií a šňůrek dělících hran, ať prací na papíře, na skle nebo na plátně. Nejraději na papírových taškách s ubrousky popsanými humornými recepisy. Na stránkách deníků a dopisů prostoupených kresbami píše snad nedbaleji a bezděčně se tím v galerii potkává s Nikolou Čulíkem (březen 2014). U ní ale všechno pramení v čisté radosti z ohromných maličkostí, ze všedních okamžiků dne v jejich vratké pomíjivosti. Čerpá z drobných událostí, ze snů a nahodilých setkání i náhlých rozchodů, z nečekaných darů a ztrát.

Ničím neomezenou představivost nadnáší všudypřítomná, žensky jemná vcítivost. Zve do důvěrně známého, až hlubinně povědomého času dětství, do vlídné náruče domova. Oživuje dávné vzpomínky na nenápadné detaily každodenního běhu života. Jejich význam roste s přibývajícími lety a stejně, jako drobné a opomíjené předměty z pozůstalosti, nabývá ceny rodinného stříbra. Letitá zkušenost výtvarnice, její úsměvný nadhled a zároveň až dětsky bezprostřední přístup ke všemu, co a jak dělá, mohou ve výsledku připomínat autory z oblasti art brut, a není divu, že první výstavu jí uspořádal Arsén Pohribný.

Často přítomný text je nedílnou součástí obrazu. Ve formě a obsahu se doplňují s lehkostí sobě vlastní. Každý výklad je nadbytečný, stačí dívat se a číst.

Anežka a Miroslav Kovalovi