Kristýna Šormová - Elementy

Má práce navazuje na předešlou výstavu Smíšené pocity v Galerii Atrium na Žižkově 2019, kde jsem rozvíjela svůj zájem o amorfní a geometrickou strukturu. Název výstavy Elementy znamená něco jednoduchého, prvotního, z čeho se složitější věci skládají nebo se   z nich dají odvodit.

Pracuji se základními geometrickými tvary, jako je kruh, čtverec, obdélník a trojúhelník. Tyto elementární tvary se mi vynořují v podobě otisku na ploše plátna nebo jako samostatné objekty. V případě maleb fungují svébytně anebo jsou zakomponovány do struktury, která je tvořena otisky prstů ruky. Při procesu tvorby nejprve zaplním otisky prstů plochu plátna, různě je vrším a překrývám, geometrické tvary se pak svévolně vynořují a mizí. Tento princip by se dal přirovnat k vesmírným dějům, kdy se částice rozpínají a smršťují a tvoří tak autonomní živý organismus. Stejně tak i já se pokouším vytvářet živé a dynamické obrazy.

Kristýna Šormová

Co spojuje dvě kamarádky ze studií, je výhradní vztah jejich malby k přírodě. Obě se k ní upínají, Monika Žáková v jejím uspořádání, Kristýna ve spočinutí v ní.
Chůze krajinou je Kristýně očistným prozřením na cestě k přírodě důvěrně dotýkané v touze rozplynout se v její náruči. Míří k tomu, co jí tam venku i v ní samé zůstalo slovy nesdělitelné. Co se jí otevírá a v čem se poznává teprve malbou, ve které mísí niternou jemnost s výbušně drsným narušením plochy. Své barevné hmoty nanáší a osahává rukou, vrství je a následně odlehčuje smýváním, zraňuje škrábáním, řezáním, děrováním a rytím. Snímá je opatrně, ale neúprosně zbavuje všech přebytečných nánosů.

V plynutí času se její cykly odhmotňují. Od hutných pláten směřuje k rozměrným archům papíru a na nich od tíhy barev do vzdušné prostupnosti krajiny malbou bytostně vstřebané v její nezaměnitelné světelnosti.

Názvy starších cyklů na sebe bezděčně navazují a v přímé linii přirozeného zrání jsou snad i krátkou básní. Z místa kam nepatří ji vedly křovím a pralesem ve větru k haiku bílé noci a pod tíhou měsíce vyústily do bezčasí. Na pomezí krajiny a duše přikryta mlhou zve k utonutí v síle své divé malby.

Teď ale v odloučení od přímé vazby k určité události vnímá přírodu celistvěji. Ve shodě jejího vnitřního řádu s řádem obrazu tíhne k větší míře zobecnění. V něm v rytmu vůle a sebepodvolení snoubí živelnost s uměřeností. Do chvějivé tkáně barev vkládá prvky strohé geometrie linií, kruhů, trojúhelníků a čtverců a má tím k Monice mnohem blíž. V nerozlišování protikladu velkého s malým, obrazně ve splývání „drnu trávy s vesmírem“, přechází od těla živé přírody k malbě v její vlastní jedinečnosti. Čas ukáže nakolik ji současná „chůze malbou“ promění a kam povede...

Miroslav Koval