Karel Lepík - Proměny duhy

I druhá letní výstava je připomínkou pradávného přátelství. Známe se od zkoušek na Akademii, pro Karla posledního, pro mne prvního pokusu o přijetí na malbu, s nevábnou hrozbou vojny. Navečer chodili jsme pěšky na Žižkov a tam nedaleko od sebe přespávali; později podobně přes Letnou na kolej a cestou povečeřeli svou čtvrtku chleba. Míříme přirozeně každý jinam, a přece se v zásadním shodneme. Nevím kdo tehdy řekl, že on je posledním romantikem a já prý už tím dekadentním... a nevím ani, nakolik to platilo nebo platí.

V ročníku byl nejstarší a vyznal se dobře v podmalbě, v malbě i v lazurách. Snad v duchu Josefa Šímy maloval krajiny země a mraků a (občas až dodnes) i své "krásné dívky" (jeho oblíbené úsloví). Uměl to všechno řemeslně a říkal o sobě, že žádnou fantazii nemá. Na malířském řemesle staví především, a dívky, později ženská torza, mu zůstaly stejně, jako příroda v podobě jejích obecných znaků. Přibyly mřížky nízkého reliéfu a olejové barvy provzdušněné voskem, zářivě čiré i lomené do duhových tónů motýlích křídel. A křídla a skrze ně let, i živly, zastoupené světlem a vodou, jsou dalšími motivy převážně hladké malby, dříve v dělících liniích někdy až přeostřené, teď i v přechodech pozvolnější. A ani s geometrií nemizí děj; trvá tu v řeči barev a v ní skrytě snad i výchozí romantismus.

Maluje hodně, ale dlouho se vrací a obrazy pomalu ladí do podoby věci. Budí tak zdání plasticity plochy, složené z plátů a jejich úniků z ní – dovnitř i ven. Předmětnost je jim vlastní a proces malby je tak prvotní. Teprve v druhém plánu se příběh odehrává. Způsob "jak" výrazně převažuje nad otázkou "co", přestože je Karel svými motivy až zahlcený a nikdy se jich úplně nevzdá. Dopřejme mu je; nakonec všichni děláme to, co je nám nejbližší.

Miroslav Koval