Petr Čermáček - Grafika a malba

Zanedlouho, osmého září, bude galerii dvacet let, a někdy hned na počátku její existence potkali jsme se v ní i s Petrem Čermáčkem. Bylo krátce po výstavě dřevěných reliéfů a barevných tisků Jana Slováka a mluvili jsme spolu o jejich vzájemné spřízněnosti. Dnešní výstava ji potvrdí. Rozumí si dobře už i tím, jak těsně se oběma obraz, dechem ryzí čistoty tak blízký lidovému, shodně prolíná s výsostně úsporným slovem. Jan tu vystavoval dvakrát, Petr se svou vizí vstupuje do Jílkovy galerie poprvé. Je strohý, a jako v poezii, škrtá i v grafikách, kde přirozeně ubývá čar linorytu oproti výchozí kresbě. Má rád svěžest haiku, čiré světlo dne, i stín a jasný obrys věcí. Ubírá, co v obojím přebývá a není nezbytné.

Žije na samém okraji Brna, v místě mísícím povahu města a vesnice, kterou dnešní městská část Komín byla. V místě, kde se ještě drží jinde dávno opuštěné lidové zvyky, jako jsou hody nebo masopust, tady ostatky. Okolní příroda spolu s pohledem z okna je mu jevištěm rodící se básně nebo kresby. Ctí životodárnou tíhu země, důvěrně mu známou v kamenech i v dotýkání se rýčem nakypřené hlíny, a volně čerpá svou sílu z ní. V jejím procházení nalezená slova v mysli ukládá. Zabydluje se v sítinách větvoví a v kobercích husté trávy. Cestou ven do polí vybavují se mu obrazy střídmé i myticky laděné zároveň. Někde se grafiky rozplynou ve chvění nebo je naopak svírá pevný tvar. Slovo je provází, přímo i v jejich názvu, a občas stává se i hlavním motivem. Výsledný obraz, někdy určitější, je jindy obecným znakem, niternou hudbou sebe sama, jejím jiskřením. V linu i tempeře pokojně spočívá v krajině ticha a ke ztišení zve. Prostě a neokázale, jen v čiré radosti a bez soupeření o to hlouběji do něho ponořený, je v galerii vítán mezi svými.

Miroslav Koval